Sladké

Since 2010... (promazáváno, updatováno). Příspěvky z mého života z dob, kdy jsem ještě nevěděla, že jsem HSP až do dnes... o tom, jak prožívám a cítím běžné i méně běžné věci v životě já s touto diagnózkou.. jak se s nimi peru :-) Prý to má i své výhody... zatím je hledám... Pokud jste HSP, people pleaser a super-empat a prožíváte lásku a jiné věci podobně, jako já, určitě mi napište. :-)

pondělí 29. listopadu 2021

Short update...

Žiju, mysl se zasekla, tělo trpí... 
Prvních několik hodin po probuzení z narkózy bylo jak prožívat smrt stále dokola. 
Pobodána na 6 místech... vykuchána... zašita (ty svorky vypadají, jakoby mě někdo zcvakl koníkem...) jsem ležela na lůžku a nemohla se pohnout ani o centimetr, protože přišla tak strašná bolest, že jsem se počů... asi 6x za sebou... okusila jsem tak, jaké to bude v domově pro seniory. 
Doufám, že si jednou najdu manžela, se kterým v určitém věku po dohodě spácháme rozšířenou sebevraždu, fakt... 

Jak mi říká můj kamarád: Marie, ty vypadáš jak květinka, ale ty jsi fyzicky i psychicky tak pevná. Tebe chci za mámu nebo za oporu. (hezké, jen bych ráda našla někoho, s kým tohle bude reciproční, ta opora..)

Přežiju všechno. Zasypte mě vavřínem... 

pondělí 1. listopadu 2021

Update článků, operace, romantické představy...

Promazala jsem články, promazala jsem historii... (nechala jsem jen pár...), možná je někdy obnovím a srovnám si duševní vývoj od patnáctileté kočky do dnes a dále... ale dnes to nebude. Naopak jsem obnovila články z kdysi, které pojednávaly o, řekla bych, trestných věcech, protože dnes jsou již dávno promlčené...

Čeká mě operace, bojím se... prý to hrozně bolí, prý jsou pak komplikace (ale jejich hrozba je prý menší, než to, co se mi stane bez operace)... může mi prasknout žaludek, nesmím nikdy dostat vředy, možná budu mít problémy s těhotenstvím (nedostatečná výživa plodu...), apod...

Vždy jsem čekala, že moje první pořádná operace s delší než 15 min. narkózou bude gynekologická, nakolik máme v rodině problémy s rakovinou tohoto typu, problémy s hormony a cykly apod., a nakonec je to tohle, ačkoliv vlastně mé ženské hormony jsou původcem všeho... 

To, že člověk otěhotní, sotva se otře o trenky je vizitka našeho rodu. Až se mi jednou stane, že neotěhotním z nechráněného styku, budu vědět, že jsem neplodná... a začnu se trápit opačným pohledem na věc. 

Přiznávám, že potraty jsou fyzicky i psychicky náročné... mění psychiku, mění tělo, mění vše. Hormonální injekce, bolestivé procedury, vajíčka... všechno to ženu, navíc s mou diagnózou (HSP), ničí a láme a trhá...

Kdo četl můj blog například už před 10 lety ví, že mám tyhle starosti od vždycky... má HSP duše je nastavená od "přírody" k tomu, aby na sebe brala starosti a utrpení jiných, postavila je na nohy.. 

Mým osudem konkrétně je dělat tohle s muži... oni na mě nikdy nezapomenou. Oni mi vždycky říkají, že jsem byla ta nejlepší, dokonalá, že na mě musí pořád myslet... ale který z nich zamnou přijde na návštěvu do nemocnice, až tam budu ležet v nesnesitelných bolestech? 

Který z nich mi pomůže stěhovat? Který z nich má i v srdci a nejen na hubě? V tom je ten rozdíl. Kdykoliv jsem se dostala do vztahu (a já neuznávám nějaké jsme/nejsme spolu, to jsou jen slova, člověk prostě ví, že je nebo není v "něčem", ve vztahu...), tak jsem od začátku stavěla hnízdo. Dělala jsem v tom vždy samečka i samičku, chlapec si léčil své bolístky a dával mi drobky pozornosti a vděčnosti... a to jsem většinu z nich vlastně ani nemilovala, protože to ani nejde, když ten "vztah" vypadá takto. (Kromě toho víme, že jsem "lásku", o které si myslím, že je "skutečná", pocítila jen 2x...)

Pak s tímto vzorcem dopadám tak, že jsem sama, na všechno,... a bývalí či potenciální muži mi čas od času napíšou, zajdeme na kafe... pokecáme, je to strašně super, po panácích nebo pivu dojde na nějaká ta vyznání (o nich sepíšu samostatný článek), namátkou: "nikdy v životě jsem neměl a neviděl krásnější ženu", "šťastný ten, koho budeš milovat", "jsi dokonalá žena jak vzhledem, tak inteligencí a vystupováním", anebo romantické "nikdy jsem nezažil lepší sex, jednou jsem o tom mluvil i s P. a říkali jsme si to oba!" (cringe jak cyp)...

Ty vole... kdo z vás mi pomůže smontovat skříň? 

KDO?

Kdo z vás mi přijde podat pití na pokoj, protože prý to bolí tak, že se nemůžeš ani hýbat... ?

Kdo mě pohladí a přitulí, když budu plakat?

KDO? 

Nakonec asi přijde aspoň L., ale ten toho tolik napáchal... a to jsem promazala články i o něm hodně, protože to tady asi ani nechci... ale něco zůstalo... nemůžu milovat někoho, kdo mi toho tolik provedl... ačkoliv se snaží tak moc to napravit, už to nikdy nepůjde... říkala jsem, že kdyby ta hrůza trvala jen rok, přežila bych to, ta láska byla šílená... ale 3 roky? Nepřebiješ, není návratu... 

Snažím se... mám ho fakt jako ráda. Ale ta LÁSKA, to hluboké, krásné, tam není a nebude... přestože já jsem přímo naprogramovaná k tomu, aby to tam bylo navždy :D tak s ním to už nebude... pokazil to a ublížil mi tak, že teď už to bude vždycky jen takovéhle... nebo žádné.

Kamarádi... rodiče... spolubydlící... nakonec s ním možná ale fakt skončím. Protože narozdíl od všech zmrdů mi tu skříň opravdu smontuje... ale nešuká... a šukat nebude... a mně teď bylo 27... takhle to přece ještě nekončí, ne?

Ségra pořád říká: "Maruš, ještě tě bude někdo milovat, vroucně, šíleně, ještě budeš mít dítě z lásky, tak jak si přeješ..." (o tom taky bude příspěvek...) 

Nicméně teď jsem, kde jsem, už několik let... rezignace na život, štěstí, určitá křečovitá pohodlnost, úzkostlivé držení se něčeho, co je známé a proto asi lepší, než něco jiného... nevím. Ať je to jak chce, moje dny do operace se blíží... já tady sedím, přemítám. 

Říkám si, jako už milionkrát, kde bych na cestě životem byla dneska, kdyby to tehdy J. semnou myslel vážně a byl semnou i přes ten věkový rozdíl. Kde bych byla, kdyby mě ten st. J. nikdy nezneužil. Kde bych byla, kdybych nikdy nezačla s P., s M., s R.? Kde bych byla, kdyby mě L. na škole neodmítal, ale dal mi vše, co mi chce dát teď (a já už o to nestojím)?

Proč vždycky člověk nakonec dostane to co chce, ale je to úplně jiné, než si představoval?

Proč VŽDY (já to tak prostě v životě mám)... VŽDY dostanu nakonec to, co chci, a pak pláču, protože je to už pozdě, nebo jinak... protože už ho vlastně nemiluju... protože už to je strašně moc posrané...

Je potřeba dělat něco s očekáváním, protože oni za má očekávání zodpovědní nejsou... člověk si to dělá sám. Je na čase dívat se na fakt, že dostanu to, co chci, jako na příležitost, ne jako na samozřejmost a na něco, co mi musí sloužit přesně, dle představ... tak přece smýšlí děti... a lidé emocionálně nevyspělí...

pondělí 22. října 2018

J.

 Psal mi ještě v srpnu... já mu moc ne... pak se ozval na konci září.. ptám se, jestli je stále se S.?

On mi řekl, že já jsem na tom hůř, že jsem vdaná...

To mi stačilo... nebyl důvod dál se bavit..

Hodila jsem chat někam, kam ho neuvidím... když jsem se dneska koukla, bylo tam pár zpráv.. nejdříve že se nudí.. pak že jsem se dlouho neozvala.. pak jestli mi nestojí za odpověď... a nakonec, jestli mi něco udělal...

Napsala jsem mu nějaké kecy a vysvětlivky, nemám srdce ho nechat "jen tak"... realita je taková, že s ním v kontaktu být nemůžu. 

Můžu, když bude chtít rodinu, dítě a vztah semnou.. do té doby ne... 

Každý asi máme v životě jednoho takového toho "pravého", že?

No tak můj je, bohužel, evidentně kurevník....


sobota 16. června 2018

Zkouška...

 Jít nebo nejít?

Prožít nebo neprožít to?

Dokážu mít sex bez citu?

Navíc s ním? S J.?

Jirka říká, že to je zkouška mého vztahu s L., že přijde teď, před svatbou, aby mě zachránil před špatným rozhodnutím... 

Asi když tě někdo občas profackuje a nadává ti do kurev apod., tak by ses do vdavek moc hrnout nemusela...vlastně nevím, co to dělám a v čem to tkví...

Byli jsme na pivu... hodně mlčeli spíš. Viděla jsem, že by ho nikdy nezajímala moje dcera. (ano, vím, že je nesmysl na nějaké jedné schůzce hned člověka dosazovat všude, ale on vlastně není... ne, není... já prostě vidím vždy všechny varianty...) L. moje dcera zajímá, jeho by nezajímala... pravděpodobně by mě vlastně takhle ani nechtěl. Ale já potřebuju nějakou stabilitu... rodinu. Vím, že L. není zrovna to pravé, ale mám ho ráda a on má rád mou dceru... ale nespíme spolu...

Proto uvažuji nad tím sexem...

Ale já to s J. asi nedokážu, obávám se, že by stačilo to párkrát spolu dělat a mně by se otevřela komnata šílených citů, které nikdy nezmizely a nezmizí a jsou prostě jen zamčeny... a navždy zůstanou. Je to hrozně nebezpečné je odemykat. Je to Pandořina skříňka. Je to trauma, je to mor. Je to pro mě nebezpečné, ten člověk ve mně jediný na světe vzbuzuje city, které prostě nemám pod kontrolou. Kdyby mě chtěl a měli bychom to spolu stejně, pravděpodobně bych prožívala ráj na zemi. Ale mám velký strach z toho, že mi to nebude chtít dát a nebude to chtít prožít... vidím mu očima dovnitř... možná ne do úplné hloubky, ale vidím na vrstvu jeho sebekontroly... jeho sebekázeň je pravým opakem mé...

Musím to zazdít, dokud to jde, nic s ním nemít a vdát se... pokusit se zapracovat na sexu s manželem a nehledat do u někoho, koho jsem milovala v mládí jak blázen... vlastně u kohokoliv jiného by to bylo lepší, než zde...


sobota 10. prosince 2016

Stýskání si za ztraceným dětstvím své dcery...

Mám velký problém. 
Mám pocit, že nedokážu napsat žádný souvislý článek, žádnou souvislou větu. Mám pocit, že si pořád musím hrát na někoho, kým nejsem a vlastně ani nechci být. Pocit, jakože vůbec nevím co mám dělat a nedělám nic z toho, co bych chtěla.
Chybí mi má malinká dcera a když s ní konečně jsem, stejně se na ni za něco nazlobím a pak si to celé dny v práci nebo v druhé práci vyčítám. Nestíhám ani 20% z toho co bych chtěla a když mám náhodou čas, stejně nemám peníze na to, abych si např. něco koupila, někam zašla (kde je vstupné, kde se jí nebo pije). O dcerku se stará většinu času někdo jiný než jsem já. 
A to dělám jen 4x týdně, ale přijde mi to nefér. 
Nemá ani dva roky...
Ztrácím víru v to, že to někdy bude lepší. Unikne mi její vyrůstání, unikne mi její dětství a to, co vše se poprvé naučí říct či udělat...
Voní jako láska, mohla bych se s ní mazlit každou chvíli.
Teď se mi mazlí do klína a něco vykládá a raduje se a neví, že zítřek zase celý stráví v jeslích a pak celý víkend budu mít celodenní práci a uvidím ji až v neděli večer...

Jednou jí to vše vynahradím... 
Isabelko, jednou... slibuji. 
Vyrost z Tebe nádherná, chytrá, sebevědomá, laskavá dívka a žena... budeš mít krásný život.
Udělám vše, co budu muset... jsme jenom my dvě. 



sobota 23. dubna 2016

Myšlenky...

Co jsme se rozešli s R., neměla jsem mnoho času na přemýšlení... s malou dcerkou toho moc neprozkoumám...
Nicméně si začínám myslet, že přestože mi je 21, asi mi ujel vlak, když mám dítko. 
Jsem moc mladá na pány, co už dítě chtějí nebo sami mají (a k tomu jsou zajištění, inteligentní, vzdělaní - já prostě potřebuju, aby mě měl muž čím ohromit, když už to nebude vyšší IQ... tak aspoň ty vědomosti, turn on), jsem moc dospělá na chlapy pro mě (věk okolo 25-26), protože tam se ještě paří, nechodí se spát s malým dítkem.

Jsem v sobě zaseklá... já jsem zvyklá být sama, vítám to, bývám vyčerpaná, s malým dítětem, nechci se věnovat ještě chlapovi, ale myslím, že na randíčka kapacitu mám a ono se to pak vždycky nějak samo vyvrbí a cesta se ukáže, když oba chtějí...

S R. to ale nešlo. R. je skvělý, vzdělaný, pracovitý, krásný, v posteli funkční a dlouhotrvající chlap... (jak příjemné to byly!), nicméně já nejsem.
Já ještě nejsem tak daleko. Ještě mám dlouhou cestu.
Nejsem ještě vzdělaná, ani školou ani životem. Krása není podstatná, funkční v posteli asi jsem, ale věci, které mi jsou samy nebudu vyvyšovat jako přednost...
A když pominu všechny věci, co mi "jdou samy" a pro které nemusím dřít, nezbude skoro nic.

Mám muži co nabídnout? Kromě zlomené duše bez peněz a s miminem? 

Budu moc ráda, když si někdy budu moci s R. promluvit (až to přebolí) a zjistit, v čem to celé tkvělo... až jednou budu dospělejší. Větší, až vyrostu... 

sobota 7. února 2015

Narodila se...

Narodila se...
Od doby, kdy začaly nejhorší bolesti do chvíle, kdy se dostala na svět uplynulo 22 hodin. 
Napíchali mi nespočet drog a léků... které následně podpořily vývoj poporodní psychózy, kterou jsem nakonec překonala sama bez léků... mozečkem...

Od teď už vím, že zvládnu fyzicky i psychicky všechno, co mi život přinese... pro ni, pro sebe, pro nás. 

Naše první fotka... do Deníku... pán tady chodí a fotí maminky s miminky... :-)