Promazala jsem články, promazala jsem historii... (nechala jsem jen pár...), možná je někdy obnovím a srovnám si duševní vývoj od patnáctileté kočky do dnes a dále... ale dnes to nebude. Naopak jsem obnovila články z kdysi, které pojednávaly o, řekla bych, trestných věcech, protože dnes jsou již dávno promlčené...
Čeká mě operace, bojím se... prý to hrozně bolí, prý jsou pak komplikace (ale jejich hrozba je prý menší, než to, co se mi stane bez operace)... může mi prasknout žaludek, nesmím nikdy dostat vředy, možná budu mít problémy s těhotenstvím (nedostatečná výživa plodu...), apod...
Vždy jsem čekala, že moje první pořádná operace s delší než 15 min. narkózou bude gynekologická, nakolik máme v rodině problémy s rakovinou tohoto typu, problémy s hormony a cykly apod., a nakonec je to tohle, ačkoliv vlastně mé ženské hormony jsou původcem všeho...
To, že člověk otěhotní, sotva se otře o trenky je vizitka našeho rodu. Až se mi jednou stane, že neotěhotním z nechráněného styku, budu vědět, že jsem neplodná... a začnu se trápit opačným pohledem na věc.
Přiznávám, že potraty jsou fyzicky i psychicky náročné... mění psychiku, mění tělo, mění vše. Hormonální injekce, bolestivé procedury, vajíčka... všechno to ženu, navíc s mou diagnózou (HSP), ničí a láme a trhá...
Kdo četl můj blog například už před 10 lety ví, že mám tyhle starosti od vždycky... má HSP duše je nastavená od "přírody" k tomu, aby na sebe brala starosti a utrpení jiných, postavila je na nohy..
Mým osudem konkrétně je dělat tohle s muži... oni na mě nikdy nezapomenou. Oni mi vždycky říkají, že jsem byla ta nejlepší, dokonalá, že na mě musí pořád myslet... ale který z nich zamnou přijde na návštěvu do nemocnice, až tam budu ležet v nesnesitelných bolestech?
Který z nich mi pomůže stěhovat? Který z nich má i v srdci a nejen na hubě? V tom je ten rozdíl. Kdykoliv jsem se dostala do vztahu (a já neuznávám nějaké jsme/nejsme spolu, to jsou jen slova, člověk prostě ví, že je nebo není v "něčem", ve vztahu...), tak jsem od začátku stavěla hnízdo. Dělala jsem v tom vždy samečka i samičku, chlapec si léčil své bolístky a dával mi drobky pozornosti a vděčnosti... a to jsem většinu z nich vlastně ani nemilovala, protože to ani nejde, když ten "vztah" vypadá takto. (Kromě toho víme, že jsem "lásku", o které si myslím, že je "skutečná", pocítila jen 2x...)
Pak s tímto vzorcem dopadám tak, že jsem sama, na všechno,... a bývalí či potenciální muži mi čas od času napíšou, zajdeme na kafe... pokecáme, je to strašně super, po panácích nebo pivu dojde na nějaká ta vyznání (o nich sepíšu samostatný článek), namátkou: "nikdy v životě jsem neměl a neviděl krásnější ženu", "šťastný ten, koho budeš milovat", "jsi dokonalá žena jak vzhledem, tak inteligencí a vystupováním", anebo romantické "nikdy jsem nezažil lepší sex, jednou jsem o tom mluvil i s P. a říkali jsme si to oba!" (cringe jak cyp)...
Ty vole... kdo z vás mi pomůže smontovat skříň?
KDO?
Kdo z vás mi přijde podat pití na pokoj, protože prý to bolí tak, že se nemůžeš ani hýbat... ?
Kdo mě pohladí a přitulí, když budu plakat?
KDO?
Nakonec asi přijde aspoň L., ale ten toho tolik napáchal... a to jsem promazala články i o něm hodně, protože to tady asi ani nechci... ale něco zůstalo... nemůžu milovat někoho, kdo mi toho tolik provedl... ačkoliv se snaží tak moc to napravit, už to nikdy nepůjde... říkala jsem, že kdyby ta hrůza trvala jen rok, přežila bych to, ta láska byla šílená... ale 3 roky? Nepřebiješ, není návratu...
Snažím se... mám ho fakt jako ráda. Ale ta LÁSKA, to hluboké, krásné, tam není a nebude... přestože já jsem přímo naprogramovaná k tomu, aby to tam bylo navždy :D tak s ním to už nebude... pokazil to a ublížil mi tak, že teď už to bude vždycky jen takovéhle... nebo žádné.
Kamarádi... rodiče... spolubydlící... nakonec s ním možná ale fakt skončím. Protože narozdíl od všech zmrdů mi tu skříň opravdu smontuje... ale nešuká... a šukat nebude... a mně teď bylo 27... takhle to přece ještě nekončí, ne?
Ségra pořád říká: "Maruš, ještě tě bude někdo milovat, vroucně, šíleně, ještě budeš mít dítě z lásky, tak jak si přeješ..." (o tom taky bude příspěvek...)
Nicméně teď jsem, kde jsem, už několik let... rezignace na život, štěstí, určitá křečovitá pohodlnost, úzkostlivé držení se něčeho, co je známé a proto asi lepší, než něco jiného... nevím. Ať je to jak chce, moje dny do operace se blíží... já tady sedím, přemítám.
Říkám si, jako už milionkrát, kde bych na cestě životem byla dneska, kdyby to tehdy J. semnou myslel vážně a byl semnou i přes ten věkový rozdíl. Kde bych byla, kdyby mě ten st. J. nikdy nezneužil. Kde bych byla, kdybych nikdy nezačla s P., s M., s R.? Kde bych byla, kdyby mě L. na škole neodmítal, ale dal mi vše, co mi chce dát teď (a já už o to nestojím)?
Proč vždycky člověk nakonec dostane to co chce, ale je to úplně jiné, než si představoval?
Proč VŽDY (já to tak prostě v životě mám)... VŽDY dostanu nakonec to, co chci, a pak pláču, protože je to už pozdě, nebo jinak... protože už ho vlastně nemiluju... protože už to je strašně moc posrané...
Je potřeba dělat něco s očekáváním, protože oni za má očekávání zodpovědní nejsou... člověk si to dělá sám. Je na čase dívat se na fakt, že dostanu to, co chci, jako na příležitost, ne jako na samozřejmost a na něco, co mi musí sloužit přesně, dle představ... tak přece smýšlí děti... a lidé emocionálně nevyspělí...
