Dneska sedím od rána u blogu a čtu si příspěvky since 2010 a promazávám všechno...
Nechávám si tu na nějaký čas teď jen věci, které potřebuji číst a které nějak souvisí s mou duší a situací právě nyní...
Už nebrečím 8x denně a začala jsem jíst.
Zaměřuji se na sebe, na svou psychiku, na sbor a kapelu, samozřejmě na dceru (není nutno psát), na přijímačky, na terapii, na práci...
Točím se roky v kruhu... nejde odtud odejít. Vracím se stále ke stejným lidem, narážím na ně... jakoby se v určitém věku uzavřela brána a už nepouští nikoho dovnitř... alespoň tedy na poli partnerských vztahů.
Akorát teď jsem zrovna skončila u své jedničky. První jak v čase, tak na žebříčku.
Zavrhl mě, nechce mě, nikdy mě nemiloval, nikdy nebude, nechce, jsem mu evidentně odporná, protože není ani schopný semnou mít aspoň sex... nepřitahuju ho, nemá mě rád...
Já se z toho nemohu vzpamatovat, protože ta láska - jak to u nás HSP bývá - kterou ve mně aktivoval, asi nikdy neumře. A mimo to, souvisí s tím i to, že nemůžu mít s nikým jiným ani sex. A představa, že by on píchal někoho jiného mě opravdu nutí opakovaně zvracet...
Vím, že vše cítím moc, prožívám moc... že je to na běžnou osobu přehnané. Pracuji na sobě celý život. v pubertě jsem nevěděla co se sebou, byla jsem šílená, tak intenzivní ve všem, jak nějaká telenovela...
Ale jsem vlastně věrná duše a vždycky jsem chtěla jen jedno... lásku, děti, rodinu a ideálně s ním..
jak říká ale Jiří: "Blbý je, že jemu nemůžeš říct, že je tvůj jediný... ten nej. Ten pravý. A že s ním zůstaneš navždy. Protože pak by tě měl jistou a nemusel se snažit... ale když to neví, tak zase prchá, protože ti nevěří a má strach z toho... nevím, co ti poradit."
To bylo dřív...
TEĎ už je to jedno... už nikdy víc...
On mě poplival... nechce mě, necítí ke mně nic (zopakoval mi to asi 4x... strašně to bolí)..
já znám svou hodnotu...
já vím, že jsem krásná, že jsem chytrá, že je semnou zábava, že ráda řádím v posteli, že se umím o vše postarat, děti, domácnost, vařím a peču skvěle a ráda, že umím vydělávat, že jsem talentovaná, že jsem oblíbená... že už umím znát svou cenu a že už umím i říct narovinu, co mě sere... makám na sobě i fyzicky i psychicky... chci se cítit dobře v sobě... mám kouzlo... prý se na mě nedá zapomenout...
jestli mu to vše není dost dobré, je to krypl a já na něj nemám být co zvědavá...
ale stejně jsem... a vím, že ho budu milovat navždy a že mi vlastně tohle to teď v mých kritických 28 letech (poslední šance na nalezení muže pro rodinu a dítě...) zajistilo zásek takového rozsahu, že zůstanu sama a dítě už nikdy mít nebudu...
a asi ani sex...
už jsem si myslela, že pláč je zamnou... ale stejně opět... pláč... je to normální? nebo je to jen výsada HSP?
Kéž bych někdy byla jako obyčejný člověk, dokázala bych se velmi snadno dostat přes takové věci, měla bych sílu mu z plných plic říci, co si asi zaslouží... (alespoň co říkají přátelé, já sama to neumím vidět)...
Víte co je HSP?
Být navždy věrný a připoutaný jak labuť k někomu, kdo vás nechce a rve vám opakovaně srdce z těla řečma jako "já k tobě nic necítím, sorry"...
za asi týden je to 10 měsíců, co se mi objevil znovu v životě, mezi stehny a pak hezky rychle v srdci... od té doby jsem nebyla jediný den v klidu...
Vzpomínám si na každou maličkost, která o něj byla zlá... o které navíc dobře věděl, protože pak o tom mluvil... (např. šel na pivo s kámoškou a celou noc mi nic nenapsal, já psát nemohla, nejsem žádná pičatá stíhačka... šla jsem nervózní spát...nebo např. mu píšu nějakou flirtující erotickou narážku a on mi dá zobrazeno... pak zpětně se ještě směje, jaký to je lišák a zmrd)...
On mě rád nemá a neměl... já to vím, musím si to uvědomit.
Musím konečně uvěřit tomu, že říká pravdu, když říká "nic k tobě necítím..."...
Jen se tomu při tom všem jak se choval a co říkal, dokud jsme byli spolu, nějak nedá věřit...
A při té mé lásce se člověk ani nechce vzdát naděje, že...
ale žádná tady už není... nechce mě ani šukat a to, když se stane, to znamená, že s tebou chlap opravdu skončil a už pro něj nejsi ženská...
je to bolest, je to potupa, je to neuvěřitelné a je to strašné a mám tím vlastně vyřešeno a vystaráno...
asi se mi to mělo takhle stát, abych zůstala napořád sama...
já jen pořád nevím, co jsem udělala špatně... on si určitě časem najde jinou a nakonec s ní bude chodit a žít... a semnou ne. a já prostě nevím proč... proč mě nechce mít rád... jak mohl vypadat tak zamilovaně, když říká, že ke mně nic necítí... nedokážu tomu rozumět...
nechce se semnou ani vidět... ani na chvilku... vůbec ho nezajímám, neozývá se mi... je opravdu konec...
je to víc, než měsíc a já se někdy cítím jako v prvních minutách....
SHRNUTÍ - BÝT HSP JE NEJVĚTŠÍ PÍČOVINA, CO SE VÁM MŮŽE STÁT, TRPÍTE JAKO PSI NĚKOLIK LET KVŮLI VZTAHU, CO TRVAL PÁR MĚSÍCŮ..., MILUJETE JEN TOHO ČLOVĚKA NAVŽDY A NIKDO JINÝ PRAKTICKY NEDOSTANE PLNOHODNOTNOU ŠANCI... A MÁTE DOKURVENÝ ŽIVOT... DNESKA TO ZAKONČUJI OPRAVDU TAKHLE...
A SMAZALA JSEM ASI 160 ČLÁNKŮ Z HISTORIE, NECHÁM SI TU JEN TY, CO NĚJAK SOUVISÍ S NÍM NEBO MOU SEBEHODNOTOU A BUDU SI TO ČÍST FURT DOKOLA A NADÁVAT SI DO KRYPLŮ....
Žádné komentáře:
Okomentovat