J.

 Psal mi ještě v srpnu... já mu moc ne... pak se ozval na konci září.. ptám se, jestli je stále se S.?

On mi řekl, že já jsem na tom hůř, že jsem vdaná...

To mi stačilo... nebyl důvod dál se bavit..

Hodila jsem chat někam, kam ho neuvidím... když jsem se dneska koukla, bylo tam pár zpráv.. nejdříve že se nudí.. pak že jsem se dlouho neozvala.. pak jestli mi nestojí za odpověď... a nakonec, jestli mi něco udělal...

Napsala jsem mu nějaké kecy a vysvětlivky, nemám srdce ho nechat "jen tak"... realita je taková, že s ním v kontaktu být nemůžu. 

Můžu, když bude chtít rodinu, dítě a vztah semnou.. do té doby ne... 

Každý asi máme v životě jednoho takového toho "pravého", že?

No tak můj je, bohužel, evidentně kurevník....

Zkouška...

 Jít nebo nejít?

Prožít nebo neprožít to?

Dokážu mít sex bez citu?

Navíc s ním? S J.?

Jirka říká, že to je zkouška mého vztahu s L., že přijde teď, před svatbou, aby mě zachránil před špatným rozhodnutím... 

Asi když tě někdo občas profackuje a nadává ti do kurev apod., tak by ses do vdavek moc hrnout nemusela...vlastně nevím, co to dělám a v čem to tkví...

Byli jsme na pivu... hodně mlčeli spíš. Viděla jsem, že by ho nikdy nezajímala moje dcera. (ano, vím, že je nesmysl na nějaké jedné schůzce hned člověka dosazovat všude, ale on vlastně není... ne, není... já prostě vidím vždy všechny varianty...) L. moje dcera zajímá, jeho by nezajímala... pravděpodobně by mě vlastně takhle ani nechtěl. Ale já potřebuju nějakou stabilitu... rodinu. Vím, že L. není zrovna to pravé, ale mám ho ráda a on má rád mou dceru... ale nespíme spolu...

Proto uvažuji nad tím sexem...

Ale já to s J. asi nedokážu, obávám se, že by stačilo to párkrát spolu dělat a mně by se otevřela komnata šílených citů, které nikdy nezmizely a nezmizí a jsou prostě jen zamčeny... a navždy zůstanou. Je to hrozně nebezpečné je odemykat. Je to Pandořina skříňka. Je to trauma, je to mor. Je to pro mě nebezpečné, ten člověk ve mně jediný na světe vzbuzuje city, které prostě nemám pod kontrolou. Kdyby mě chtěl a měli bychom to spolu stejně, pravděpodobně bych prožívala ráj na zemi. Ale mám velký strach z toho, že mi to nebude chtít dát a nebude to chtít prožít... vidím mu očima dovnitř... možná ne do úplné hloubky, ale vidím na vrstvu jeho sebekontroly... jeho sebekázeň je pravým opakem mé...

Musím to zazdít, dokud to jde, nic s ním nemít a vdát se... pokusit se zapracovat na sexu s manželem a nehledat do u někoho, koho jsem milovala v mládí jak blázen... vlastně u kohokoliv jiného by to bylo lepší, než zde...

Stýskání si za ztraceným dětstvím své dcery...

Mám velký problém. 

Mám pocit, že nedokážu napsat žádný souvislý článek, žádnou souvislou větu. Mám pocit, že si pořád musím hrát na někoho, kým nejsem a vlastně ani nechci být. Pocit, jakože vůbec nevím co mám dělat a nedělám nic z toho, co bych chtěla.
Chybí mi má malinká dcera a když s ní konečně jsem, stejně se na ni za něco nazlobím a pak si to celé dny v práci nebo v druhé práci vyčítám. Nestíhám ani 20% z toho co bych chtěla a když mám náhodou čas, stejně nemám peníze na to, abych si např. něco koupila, někam zašla (kde je vstupné, kde se jí nebo pije). O dcerku se stará většinu času někdo jiný než jsem já. 

A to dělám jen 4x týdně, ale přijde mi to nefér. 

Nemá ani dva roky...
Ztrácím víru v to, že to někdy bude lepší. Unikne mi její vyrůstání, unikne mi její dětství a to, co vše se poprvé naučí říct či udělat...
Voní jako láska, mohla bych se s ní mazlit každou chvíli.
Teď se mi mazlí do klína a něco vykládá a raduje se a neví, že zítřek zase celý stráví v jeslích a pak celý víkend budu mít celodenní práci a uvidím ji až v neděli večer...

Jednou jí to vše vynahradím... 

Isabelko, jednou... slibuji. 

Vyrost z Tebe nádherná, chytrá, sebevědomá, laskavá dívka a žena... budeš mít krásný život.

Udělám vše, co budu muset... jsme jenom my dvě. 

Myšlenky...

Co jsme se rozešli s R., neměla jsem mnoho času na přemýšlení... s malou dcerkou toho moc neprozkoumám...

Nicméně si začínám myslet, že přestože mi je 21, asi mi ujel vlak, když mám dítko. 

Jsem moc mladá na pány, co už dítě chtějí nebo sami mají (a k tomu jsou zajištění, inteligentní, vzdělaní - já prostě potřebuju, aby mě měl muž čím ohromit, když už to nebude vyšší IQ... tak aspoň ty vědomosti, turn on), jsem moc dospělá na chlapy pro mě (věk okolo 25-26), protože tam se ještě paří, nechodí se spát s malým dítkem.

Jsem v sobě zaseklá... já jsem zvyklá být sama, vítám to, bývám vyčerpaná, s malým dítětem, nechci se věnovat ještě chlapovi, ale myslím, že na randíčka kapacitu mám a ono se to pak vždycky nějak samo vyvrbí a cesta se ukáže, když oba chtějí...

S R. to ale nešlo. R. je skvělý, vzdělaný, pracovitý, krásný, v posteli funkční a dlouhotrvající chlap... (jak příjemné to byly!), nicméně já nejsem.

Já ještě nejsem tak daleko. Ještě mám dlouhou cestu.

Nejsem ještě vzdělaná, ani školou ani životem. Krása není podstatná, funkční v posteli asi jsem, ale věci, které mi jsou samy nebudu vyvyšovat jako přednost...

A když pominu všechny věci, co mi "jdou samy" a pro které nemusím dřít, nezbude skoro nic.

Mám muži co nabídnout? Kromě zlomené duše bez peněz a s miminem? 

Budu moc ráda, když si někdy budu moci s R. promluvit (až to přebolí) a zjistit, v čem to celé tkvělo... až jednou budu dospělejší. Větší, až vyrostu... 

Narodila se...

Narodila se...

Od doby, kdy začaly nejhorší bolesti do chvíle, kdy se dostala na svět uplynulo 22 hodin. 

Napíchali mi nespočet drog a léků... které následně podpořily vývoj poporodní psychózy, kterou jsem nakonec překonala sama bez léků... mozečkem...

Od teď už vím, že zvládnu fyzicky i psychicky všechno, co mi život přinese... pro ni, pro sebe, pro nás. 

Naše první fotka... do Deníku... pán tady chodí a fotí maminky s miminky... :-)

Co se to dělo?

Láska je krutá, láska tě mučí,

láska mě, nahou, nenávisti učí.

Vrhla mě na mráz, na prázdnou planinu,

čekám na milost, na poslední hodinu.

však cítím se duševně věrnou.

Trápím se pro sebe, trápím se pro něj,

přemýšlím, co dělá, nehoří oheň.

Mráz ho již zabil, zbyla jen bolest,

nevěřím ničemu, chce se mi spát.

Zbyla jen nenávist, ve zdech zlý šelest,

brečím a cítím, že neumím vstát.

Ležím tu skrčená, sama a svlečená,

jsem jenom hadr na nejhorší špínu.

Proč jsem se dostala na pokraj šílenství?

Za hranu bolesti, smutku a splínu.

Není nic jako dřív, když jsi mě líbával,

když jsi mi sliboval a já ti věřila.

Když jsme se hladili, spolu se těšili,

když jsem ti všechny své obavy svěřila.

Ty jsi mě umučil, zbylo jen tělo.....

Však co je mi do těla, když duše umírá?

Co je mi po jiných, co se to dělo??