podstatná jména, slovesa... neschopnost

1 Arťom - jednotka inteligence odpovídající výši IQ 160 a více, based on my friend… my máme u nás v rodině celkově rádi používání jmen a příjmení výhradně mých známých a také mých známostí k vyjadřování podstatných jmen a sloves… zejména pak jména vlastností (teď je doma aktuální zmrdství, neschopnost a zbabělost) a pak se právě odvíjí slovesa, když je někdo zbabělý nebo neschopný, řekneš mu „ne(jméno)uj!“, rodinný příslušník se zamyslí, otřepe, odplivne si, zastydí se a přestane být zbabělý a neschopný zmrd :-) a za to jednou těm neschopným a zbabělým zmrdům pošleme děkovačku, protože nám vychovají celou generaci 🙂

chování...

Už nemohu připustit to staré chování.

Vždy jsem byla ochotna na to jít pomalu a trpělivě, nechat ho ve vedení, dát mu čas. Ale to pauzování není nic pro mě. Mě to posunulo hodně v tom, že tohle už nechci. 

Jestli uvnitř v sobě ví, že by to zase dopadlo stejně a že semnou vztah nechce, tak si to ušetřeme...

Říkala jsem mu, ať se mi ozve, až bude vědět, že mi to znovu neudělá, že chce semnou vztah, že si uvědomuje co ve mně má. Že bude připravený se tomu odevzdat. O tom by se pak dalo bavit. Ale já nechci znovu prožít to, co jsem prožila. Bylo to pro mě strašné peklo, hrozně mě to bolelo, spoustu týdnů. 

Pokud bych s ním měla znovu něco mít, tak jen s vizí toho, že spolu ten vztah chceme a že ho od teď budujeme a můžeme se na sebe spolehnout. Žádné sračky už se konat nebudou.

Ale já tomu už nevěřím nevěřím mu. Proto to vše je jen teoretická rovina. Jeho chování ke mně jako k nějaké onuci (ten způsob toho rozchodu, způsob jakým semnou od té doby komunikuje) vylučuje to, že by mě měl v úctě...

Necítím ani kapku viny za to, co se nám stalo. 

Dala jsem všechno, co jsem mohla, pracovala jsem na tom, milovala jsem ho. Dobře to ví, ví co ve mně měl a mohl mít. A ví, co tím ztrácí. A je to vše jen a jen jeho volba. Jeho vlastní. Já byla ochotná dost a dlouho. 

A ne, že bych si nějak věřila, ale myslím, že jsem byla to, co potřeboval, že bych pro něj byla dobrá partnerka. Ale on jsi mi neukázal, že by byl dobrý pro mě. Nikdy mi nepomohl, nikdy jsem ho nezajímala. 

Na lednici má napsáno „hezká holka už čeká“ a u toho má fajfku… nevím, komu ta fajfka patří, ale pokud si chce z někoho dělat zase srandu a pak ublížit, tak ať zavolá té holce z ledničky a dělá si srandu z ní, ze mě už ne. 

Je to sprosté a kruté. A nejsem ani jeho kamarádka, protože na té zkurvené ledničce o mně prostě není ani slovo v žádné sekci.
Je tam i V., o které tvrdí, že s ní skoncoval a je na blacklistu, ale o mně tam není ani slovo… to mluví samo za sebe...

Musím navždycky žít s tím, že jsem mu byla úplně ukradená, že si na mě za den ani nevzpomene a že mě má úplně v piči a s tím se žije naprosto odporně a je to neúnosné...

UPDATE... teď už je to jedno...

Dneska sedím od rána u blogu a čtu si příspěvky since 2010 a promazávám všechno...

Nechávám si tu na nějaký čas teď jen věci, které potřebuji číst a které nějak souvisí s mou duší a situací právě nyní...

Už nebrečím 8x denně a začala jsem jíst.

Zaměřuji se na sebe, na svou psychiku, na sbor a kapelu, samozřejmě na dceru (není nutno psát), na přijímačky, na terapii, na práci...

Točím se roky v kruhu... nejde odtud odejít. Vracím se stále ke stejným lidem, narážím na ně... jakoby se v určitém věku uzavřela brána a už nepouští nikoho dovnitř... alespoň tedy na poli partnerských vztahů.

Akorát teď jsem zrovna skončila u své jedničky. První jak v čase, tak na žebříčku.

Zavrhl mě, nechce mě, nikdy mě nemiloval, nikdy nebude, nechce, jsem mu evidentně odporná, protože není ani schopný semnou mít aspoň sex... nepřitahuju ho, nemá mě rád...

Já se z toho nemohu vzpamatovat, protože ta láska - jak to u nás HSP bývá - kterou ve mně aktivoval, asi nikdy neumře. A mimo to, souvisí s tím i to, že nemůžu mít s nikým jiným ani sex. A představa, že by on píchal někoho jiného mě opravdu nutí opakovaně zvracet...

Vím, že vše cítím moc, prožívám moc... že je to na běžnou osobu přehnané. Pracuji na sobě celý život. v pubertě jsem nevěděla co se sebou, byla jsem šílená, tak intenzivní ve všem, jak nějaká telenovela... 

Ale jsem vlastně věrná duše a vždycky jsem chtěla jen jedno... lásku, děti, rodinu a ideálně s ním..

jak říká ale Jiří: "Blbý je, že jemu nemůžeš říct, že je tvůj jediný... ten nej. Ten pravý. A že s ním zůstaneš navždy. Protože pak by tě měl jistou a nemusel se snažit... ale když to neví, tak zase prchá, protože ti nevěří a má strach z toho... nevím, co ti poradit."

To bylo dřív...

TEĎ už je to jedno... už nikdy víc... 

On mě poplival... nechce mě, necítí ke mně nic (zopakoval mi to asi 4x... strašně to bolí)..

já znám svou hodnotu... 

já vím, že jsem krásná, že jsem chytrá, že je semnou zábava, že ráda řádím v posteli, že se umím o vše postarat, děti, domácnost, vařím a peču skvěle a ráda, že umím vydělávat, že jsem talentovaná, že jsem oblíbená... že už umím znát svou cenu a že už umím i říct narovinu, co mě sere... makám na sobě i fyzicky i psychicky... chci se cítit dobře v sobě... mám kouzlo... prý se na mě nedá zapomenout... 

jestli mu to vše není dost dobré, je to krypl a já na něj nemám být co zvědavá...

ale stejně jsem... a vím, že ho budu milovat navždy a že mi vlastně tohle to teď v mých kritických 28 letech (poslední šance na nalezení muže pro rodinu a dítě...) zajistilo zásek takového rozsahu, že zůstanu sama a dítě už nikdy mít nebudu...

a asi ani sex...

už jsem si myslela, že pláč je zamnou... ale stejně opět... pláč... je to normální? nebo je to jen výsada HSP?

Kéž bych někdy byla jako obyčejný člověk, dokázala bych se velmi snadno dostat přes takové věci, měla bych sílu mu z plných plic říci, co si asi zaslouží... (alespoň co říkají přátelé, já sama to neumím vidět)...

Víte co je HSP?

Být navždy věrný a připoutaný jak labuť k někomu, kdo vás nechce a rve vám opakovaně srdce z těla řečma jako "já k tobě nic necítím, sorry"... 

za asi týden je to 10 měsíců, co se mi objevil znovu v životě, mezi stehny a pak hezky rychle v srdci... od té doby jsem nebyla jediný den v klidu...

Vzpomínám si na každou maličkost, která o něj byla zlá... o které navíc dobře věděl, protože pak o tom mluvil... (např. šel na pivo s kámoškou a celou noc mi nic nenapsal, já psát nemohla, nejsem žádná pičatá stíhačka... šla jsem nervózní spát...nebo např. mu píšu nějakou flirtující erotickou narážku a on mi dá zobrazeno... pak zpětně se ještě směje, jaký to je lišák a zmrd)... 

On mě rád nemá a neměl... já to vím, musím si to uvědomit.

Musím konečně uvěřit tomu, že říká pravdu, když říká "nic k tobě necítím..."...

Jen se tomu při tom všem jak se choval a co říkal, dokud jsme byli spolu, nějak nedá věřit... 

A při té mé lásce se člověk ani nechce vzdát naděje, že...

ale žádná tady už není... nechce mě ani šukat a to, když se stane, to znamená, že s tebou chlap opravdu skončil a už pro něj nejsi ženská...

je to bolest, je to potupa, je to neuvěřitelné a je to strašné a mám tím vlastně vyřešeno a vystaráno...

asi se mi to mělo takhle stát, abych zůstala napořád sama...

já jen pořád nevím, co jsem udělala špatně... on si určitě časem najde jinou a nakonec s ní bude chodit a žít... a semnou ne. a já prostě nevím proč... proč mě nechce mít rád... jak mohl vypadat tak zamilovaně, když říká, že ke mně nic necítí... nedokážu tomu rozumět...

nechce se semnou ani vidět... ani na chvilku... vůbec ho nezajímám, neozývá se mi... je opravdu konec... 

je to víc, než měsíc a já se někdy cítím jako v prvních minutách....

SHRNUTÍ - BÝT HSP JE NEJVĚTŠÍ PÍČOVINA, CO SE VÁM MŮŽE STÁT, TRPÍTE JAKO PSI NĚKOLIK LET KVŮLI VZTAHU, CO TRVAL PÁR MĚSÍCŮ..., MILUJETE JEN TOHO ČLOVĚKA NAVŽDY A NIKDO JINÝ PRAKTICKY NEDOSTANE PLNOHODNOTNOU ŠANCI... A MÁTE DOKURVENÝ ŽIVOT... DNESKA TO ZAKONČUJI OPRAVDU TAKHLE... 

A SMAZALA JSEM ASI 160 ČLÁNKŮ Z HISTORIE, NECHÁM SI TU JEN TY, CO NĚJAK SOUVISÍ S NÍM NEBO MOU SEBEHODNOTOU A BUDU SI TO ČÍST FURT DOKOLA A NADÁVAT SI DO KRYPLŮ....

chybíš mi...

Na malý posteli, ukojen koitem,

Po nočním veselí ještě pořád vidím dvojitě,

Ale v tvým ranním útěku střízlivím bolestně.

V posledním doteku zůstal jsem uvězněn.

Ospalý šašek, já, dítě na věčnost.

Z nákupních tašek tahalas' upřímnost

A zbylý city, ukrytý po kapsách.

Jsem já a jsi ty, a oba máme strach

Z toho, že co je, ve skutečnosti není

A že bez boje se láska necení.

Že jsme jen dvě nádoby bez dna

A že se má duše s tvou duší nezná.

Chybíš mi, chybíš mi,

čemu se divíš?

Chybíš mi, chybíš mi,

Už zase mizíš.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Poprvé společně, poslední dobou,

Mlčíme zbytečně, když je to v obou

Tak silný, jak říkáš,

Tak silný, jak si přeju,

Když se k ránu oblíkáš

A já se tomu směju,

Ale mám toho dost,

Všech svých sebeklamů,

Vstanu dřív, jako host se do tvý hlavy nedostanu.

Osude vylez a pojď se se mnou rvát.

Tisíckrát musíš vstát,

Než pochopíš,

Mám tě ve všech svých písních,

V modlitbách před spaním,

Pojď se mnou projít opilá svítáním,

Slibme si to, co si neslibují jiní,

Poprvé v životě k člověku přímí.

Chybíš mi, chybíš mi,

čemu se divíš?

Chybíš mi, chybíš mi,

Už zase mizíš.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Zase se sejdem skrytí v opilosti kyslých vín,

Bezmocní z toho, jak nevíme, co s tím.

Spleteni projdem půlnočním městem,

Zmateným duším se nabídnem s gestem

života znalých, ale v skutečnosti malých lží.

Našla jsi místo mezi duší a srdcem

A já slepě s bílou holí,

Nesmělý k čemukoli

Dotýkám se tě

Společně s tmou,

Když usínáš pode mnou.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Příliš krásná na to,

Aby znala opravdový milování.

Příliš krásná na to,

Aby uschla na mých vlhkých dlaních.

naivka

 já si myslela, že by to šlo... mít spolu jen sex... že by to šlo...

ale kdopak je to tady naivní?

jsem fakt sladká, myslet si, že dokážu s tímhle chlapem mít jen sex a necítit u toho a během toho v celém těle lásku... dnes v noci se mi zdál zase hroznej sen.. 

za týden se mi zdají tak 3 sny minimálně, ve kterém je on anebo jsou tam témata a pocity, související s ním...

jak si můžu myslet a nalhávat, že bychom spolu jenom spali?

on je moudřejší... on mě radši nechce ani píchat, asi jsem fakt provedla něco, čím jsem mu odporná... 

jsem naivní kráva.

kolikrát?

 kolikrát vy, chlapi, napíšete ženské "nic k tobě necítím", když to tak máte? třeba 3x? aby to byla větší pravda? nebo abyste jí víc ublížili?

už mě to trhá moc... jsem čím dál hubenější, moc se snažím jíst, ale mně to prostě nejde... já se najím až se mi uleví, což nevím kdy bude... z tohohle venku nebudu nikdy...

jsem si myslela, že jsem bojovník, ale zřejmě jsem krátká na nechutenství...

wtf..

 poslední dny jen sedím, brečím, nejím a nestačím se divit, co se děje... 

nechápu nic, propadám se někam do zoufalství...

ten způsob komunikace, odhození mě, jak hadru a navíc zasyfleného...

noc předtím mě ve spánku ještě hladí a objímá...

pak přijde hrůza...

chování, jaké si nezasloužím už jen proto, jak moc jsem k němu byla hodná celé měsíce a pomáhala mu...

už jen z toho titulu by měl mlčet a pokud mu na mě něco nesedí, sdělit mi to s citem...

já přijímám všechno co on je, co obsahuje, klady a zápory, vše to objímám, já ho miluji...

on se zachoval tak, že já nevidím na klávesnici, když to tu píšu, samé slzy a hrůza...

a dal si storíčko na ig s lidma... a tvrdí, jak storička nenávidí a není stavěný na figurování na sítích... semnou si nikdy nic nikam nedal a dát nechtěl, je to jen instagram, není to pro mě životně důležité, ale on vypadal u toho "rozchodu", jakoby pro něj bylo... a teď tohle... 

začínám mít hlavně pocit, že mi unikly některé jeho stránky...

začínám mít pocit, jakoby měl radost z toho že ho miluju a že mi ubližuje.. 

jakoby byl opravdu zcela bez citu ke mně...

jakoby nebyl normální...

já ho miluju, budu se z toho dostávat hodně dlouho... já totiž takhle "v lásce" nikdy s nikým neskončila... všechno dosáhlo konce přirozeně, tohle vyrval na samém počátku pučení prvních kvítků... na začátku jara, kdy ještě chvíli předtím mi říkal miláčku a plánoval si v excelu, kdy máme společné volno, až bude venku krásně... 

asi to neunesu...

dětské tetovačky

 ... zapisuji si zde fakt, že dnes v noci jsem zjistila, kam všude se dá nalízat dětská tetovačka.. a co se u toho dá dělat...

teď mě čeká druhé kolo s názvem "jak dlouho vydrží dětská tetovačka na ženském těle?" :-)

VZAL mě tam...

 On mě opravdu vzal to práce na tu akci... nezrušil to...

Vzal mě tam, představil (jako kamarádku, byl fakt sladký), byli jsme tam, byla jsem moc šťastná... pak jsme byli u něj... a s malou pauzou až do dneška... u něj.

Je na mě hodný, pořád se tak hezky usmívá, mazlí mě jak potřebuju, milujeme se někdy i 3x za den a líbí se mi to čím dál víc.

Taky ho miluju čím dál víc... 💗💗💗💗

Pokud to vydrží a bude se to takhle vyvíjet dál, tak se opravdu už nikdy v životě nestane, že bych pomyslela na jiného muže... já v sobě cítím tolik lásky, co ještě nikdy, neumím to prakticky ovládat... a mně to vždycky nějak šlo, ale tady jsem mimo kontrolu. Ale díky tomu, že to nedokážu kontrolovat mám právě ten pocit, že je to tak, jak to má být... je to to ONO. 

Děsí mě, že má vše ve svých rukou on, já už jsem oddána... já už s ním zůstanu navždy... 

Ale někdy mě děsí...

Každopádně, musím myslet pozitivně. Vzal mě tam. A nebyl nervní, bylo to tak super. Hezky na mě sahal, cestou zpět v autě byl tak hodný, doma taky... v noci jsme se objímali, jeden i druhý den.. hladil mě... 

Myslím, že do mě musí taky být zamilovaný... otázka je, jestli to zvládne...

Ale já pro nás udělám všechno, jsem prakticky nezničitelná v této věci... bojuju... pomůžu mu... jen mě nesmí zase odehnat.

Zničil by tím nás a mě definitivně už...

Jdu se radovat z toho jaké to bylo a nestresovat se z toho, že brzy dorazí rudá armáda a zas budu mít stavy... to vždy stojí za to...

vymýšlení inovací..

 ... je moje motto.. stále se snažím vymyslet jakýkoliv způsob, jak nám usnadnit být spolu... přes týden to nejde, tak prostě nebudu zůstávat na noc, navrhnu mu to.. 

někdy mě vyčerpává, jak dávám ze sebe, co můžu a stojí mě to tolik úsilí a z něj nedostanu někdy ani drobek, je mu skoro zatěžko mě i objímat... jako je to lepší, než bylo, ale stále.. nicméně vývoj zaznamenávám...

není co psát

 není co psát ani.. v úterý bylo nějak zataženo a tvrdil, že ke mně necítí potřebu mít mě u sebe a sahat na mě, ale pak to vše zrušil, odvolal a mazlil mě teď celou noc... strávili jsme spolu strašně pěkné chvíle.. miluji ho... věřím mu..

úžasný..

..je úžasný, cítím se s ním nepopsatelně, voní jako láska, má nádherný hlas, nádherný tělo, nádherný mozek... mysl.. když mi říkal "děkuju, že sis vybrala mě..." tak mnou procházelo takové teplo, které jsem snad ještě nezažila...

z toho se nikdy nevymotám, v tomhle zůstanu... jen potřebujeme trochu vylepšit komunikaci... psaní, mimo osobní setkání, je pro mě velká neznámá.. jako by na druhé straně byl někdo jiný... ale to chceš čas, komunikaci... souvisí to vše s tím, jak se přede mnou pořád schovával... stahoval.. snad už to neudělá... snad nám věří...

já miluju... a chci si to užít...

toliko alespoň dnes... zítra bude za vše jinak, jak ho znám...