Nicméně si začínám myslet, že přestože mi je 21, asi mi ujel vlak, když mám dítko.
Jsem moc mladá na pány, co už dítě chtějí nebo sami mají (a k tomu jsou zajištění, inteligentní, vzdělaní - já prostě potřebuju, aby mě měl muž čím ohromit, když už to nebude vyšší IQ... tak aspoň ty vědomosti, turn on), jsem moc dospělá na chlapy pro mě (věk okolo 25-26), protože tam se ještě paří, nechodí se spát s malým dítkem.
Jsem v sobě zaseklá... já jsem zvyklá být sama, vítám to, bývám vyčerpaná, s malým dítětem, nechci se věnovat ještě chlapovi, ale myslím, že na randíčka kapacitu mám a ono se to pak vždycky nějak samo vyvrbí a cesta se ukáže, když oba chtějí...
S R. to ale nešlo. R. je skvělý, vzdělaný, pracovitý, krásný, v posteli funkční a dlouhotrvající chlap... (jak příjemné to byly!), nicméně já nejsem.
Já ještě nejsem tak daleko. Ještě mám dlouhou cestu.
Nejsem ještě vzdělaná, ani školou ani životem. Krása není podstatná, funkční v posteli asi jsem, ale věci, které mi jsou samy nebudu vyvyšovat jako přednost...
A když pominu všechny věci, co mi "jdou samy" a pro které nemusím dřít, nezbude skoro nic.
Mám muži co nabídnout? Kromě zlomené duše bez peněz a s miminem?
Budu moc ráda, když si někdy budu moci s R. promluvit (až to přebolí) a zjistit, v čem to celé tkvělo... až jednou budu dospělejší. Větší, až vyrostu...
