Mám pocit, že nedokážu napsat žádný souvislý článek, žádnou souvislou větu. Mám pocit, že si pořád musím hrát na někoho, kým nejsem a vlastně ani nechci být. Pocit, jakože vůbec nevím co mám dělat a nedělám nic z toho, co bych chtěla.
Chybí mi má malinká dcera a když s ní konečně jsem, stejně se na ni za něco nazlobím a pak si to celé dny v práci nebo v druhé práci vyčítám. Nestíhám ani 20% z toho co bych chtěla a když mám náhodou čas, stejně nemám peníze na to, abych si např. něco koupila, někam zašla (kde je vstupné, kde se jí nebo pije). O dcerku se stará většinu času někdo jiný než jsem já.
Chybí mi má malinká dcera a když s ní konečně jsem, stejně se na ni za něco nazlobím a pak si to celé dny v práci nebo v druhé práci vyčítám. Nestíhám ani 20% z toho co bych chtěla a když mám náhodou čas, stejně nemám peníze na to, abych si např. něco koupila, někam zašla (kde je vstupné, kde se jí nebo pije). O dcerku se stará většinu času někdo jiný než jsem já.
A to dělám jen 4x týdně, ale přijde mi to nefér.
Nemá ani dva roky...
Ztrácím víru v to, že to někdy bude lepší. Unikne mi její vyrůstání, unikne mi její dětství a to, co vše se poprvé naučí říct či udělat...
Voní jako láska, mohla bych se s ní mazlit každou chvíli.
Teď se mi mazlí do klína a něco vykládá a raduje se a neví, že zítřek zase celý stráví v jeslích a pak celý víkend budu mít celodenní práci a uvidím ji až v neděli večer...
Ztrácím víru v to, že to někdy bude lepší. Unikne mi její vyrůstání, unikne mi její dětství a to, co vše se poprvé naučí říct či udělat...
Voní jako láska, mohla bych se s ní mazlit každou chvíli.
Teď se mi mazlí do klína a něco vykládá a raduje se a neví, že zítřek zase celý stráví v jeslích a pak celý víkend budu mít celodenní práci a uvidím ji až v neděli večer...
Jednou jí to vše vynahradím...
Isabelko, jednou... slibuji.
Vyrost z Tebe nádherná, chytrá, sebevědomá, laskavá dívka a žena... budeš mít krásný život.
Udělám vše, co budu muset... jsme jenom my dvě.
