Láska je krutá, láska tě mučí,
láska mě, nahou, nenávisti učí.
Vrhla mě na mráz, na prázdnou planinu,
čekám na milost, na poslední hodinu.
však cítím se duševně věrnou.
Trápím se pro sebe, trápím se pro něj,
přemýšlím, co dělá, nehoří oheň.
Mráz ho již zabil, zbyla jen bolest,
nevěřím ničemu, chce se mi spát.
Zbyla jen nenávist, ve zdech zlý šelest,
brečím a cítím, že neumím vstát.
Ležím tu skrčená, sama a svlečená,
jsem jenom hadr na nejhorší špínu.
Proč jsem se dostala na pokraj šílenství?
Za hranu bolesti, smutku a splínu.
Není nic jako dřív, když jsi mě líbával,
když jsi mi sliboval a já ti věřila.
Když jsme se hladili, spolu se těšili,
když jsem ti všechny své obavy svěřila.
Ty jsi mě umučil, zbylo jen tělo.....
Však co je mi do těla, když duše umírá?
Co je mi po jiných, co se to dělo??
